Kousek alchymie nad knihou „Svlékl jsem bílý plášť“ od doktora Lebenharta.
Kniha se zaobírá homeopatií, oborem který si hraje na vědu. Já však
homeopatii považuji jednoznačně za magickou disciplínu, už jen to shánění
nedostupných čarodějnictvím zavánějících propriet, jako je sépiový pigment, síra a popel ze sopečných kráterů nebo mazlavina z rakovinných nádorů. V knize Svlékl jsem bílý plášť jsem však objevil fenomén, který mne nadchl a totiž autopatii. Tedy použití tělních tekutin jako základu pro ředění unikátního na míru šitého homeopatika. Sám pak za léčivý princip považuji příběh a informaci, člověk musí se svým tělem komunikovat, vyprávět mu, zaujmout jej.. a pak možná se dá do řeči i tělo. Vždyť i paní Song říkala: „Osvícení je proces těla, duše to má pořád.“
-
Kousek alchymie – autopathie
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Kousek alchymie – autopathie11.7.2017 / Příroda, Společnost, Zdraví -
Václav Cílek – “Co se to děje se světem?”
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Václav Cílek – “Co se to děje se světem?”Ahoj PřáteléTak jsem to opět nevydržel a koupil jsem si další knížku od Václava Cílka jež se jmenuje “Co se to děje se světem?”
Kniha je uvedena slovy:Jsme děti Země a hvězdné oblohy.Patříme Zemi, půdě, místům a předkům, ale i slunečnému dni a vesmírné noci.Země nás svazuje prací a zodpovědností, Slunce a hvězdy nás plní radostí a vábí do výšin.Země s námi mluví jazykem vod stromů a míst. Nebe v nás zažíná jiskry porozumění.Putujeme a učíme se – možná na poslední chvíli – rozumět jazyku země i oblohy, protože čas změn již klepe i na naše dveře.Místa se přibližují, krása nás doprovází, stále přítomní předkové z hloubky svých pamětí vyprávějí, čím byli a kým se můžeme stát..Václav Cílek o sobě údajně sám šíří, že už není takový upřímný jasnozřivý jurodivý chlapík, jako byl kdysi, nýbrž cynický mediální matador. S tímto lze sotva souhlasit, vždyť i popisek této knihy praví, že se ve skutečnosti autor soustřeďuje především na to, jak si v životě udržet radost a jak (pře)žít šťastně, a stane se tak dle Václava Cílka díky českým zahrádkám. Cílek se zabývá tématy, jako jsou útěcha květin, inteligence stromů a malá dobrodiní běžného světa, která vedou ke spokojenosti a štěstí. Odtud přechází do světa řeckých a indiánských mýtů, abychom si uvědomili důležitost vody a času v našem životě.Toto mi připadá než co jiného, hlavně moudré. Václav Cílek překlenul oblouk od oblíbence “mediálních podvodných struktur” a “havlovského laureáta” až v nekorektního intelektuála, do kterého si typicky šťournul televizní literární týdeník ASAP hláškou “Cílkovitá slátanina” a to prostě proto, že si Václav Cílek stejně jako značná (bohužel hlavně mimopražská) část obyvatelstva, chce na věci přicházet sama, mít svobodu říkat své názory nahlas, nechat je obstát v kontaktu s realitou a v soutěži s jinými názory – rozhodně se tedy neptat donucovatelů “politické korektnosti”: “Můžu si, abych nenarazil, myslet a říkat tohle??” “Můžu se veřejně přátelit i s profláknutým nemilovaným XY?” Nová média jako facebook, byla původně důvodně podezírána z toho, že nám kradou soukromí, což se stalo, na druhou stranu nás vychovávají k drsňáckému postoji “Já zde plným jménem ten a ten říkám neanonymně, že si vahou svojí osobnosti stojím za tím a za tímhle, a vy kdo mě znáte víte co to znamená..” což u našich 20. stoletím vyděšených předků nebývalo zvykem.Pokud jde o Cílkovy knihy, pak mi byly velice k užitku, Makom a Krajiny vnitřní a vnější mé naučily lépe se rozhlížet, Borgesův svět podtrhl radost z četby, Trpaslíci mě učí naslouchání, Kniha o krajinách a dracích láká k bezcílným vycházkám, jízdě vlakem a k svobodnému přemýšlení.Názor Václava Cílka, že nás zachrání zahrádky je mi velice sympatický. Zahrádka je osobitý a osobní drahokam ve kterém se potkává spousta překvapivě různorodých vlivů. Stejně jako doktor Sádlo jsem už dávno přesvědčen, že příroda není jenom nějaká potěmkinská vesnice kdesi v rezervaci, ale v podstatě všechno, ať město, pole, vepřín, zahrádka, nebo ta rezervace, jsou to jenom různé tváře přírody. Pochopil jsem to při vodáckých výpravách po největší české zahrádce, tedy na třeboňské Lužnici, když jsem viděl, že o člověkem rafinovaně zrežírované krajině nelze ani náhodou říci, že to není parádní příroda. Moravská zahrádka (v Čechách jsem zahrady cítil trochu jinak) je nejen rafinovanou přírodní pohádkou, zrcadlem přírodních dějů, ale je bylinkami kulturně jasně spojena se suchým a horkým středomořím, výpěstky zároveň i se zahrádkářovou kuchyní a jelikož “láska prochází žaludkem”, hned se nabízí spojení s poezií (Při prvním našem kulinárním Labůžu se ke každému z mnoha jídelních chodů servírovalo patřičné víno ale i recitovala vhodná báseň) takže je zde jasná souvislost i s ostatními rozkošemi duševními.Mít, někde mít svůj kout, tak víc mě nenajdouv něm nechám týdny plout a mí známí nepřijdou.Mít, někde mít svůj kout s krásnou vyhlídkouz ní vidět žití proud a snad růži nad zídkou.Sem smí jenom to nejlepší já a spoustu starostí nechat venku..Zde, nestihnou mě špatné zprávy, tu je smutek hříchsem smí jít jenom to moje nejlepší já ve vzpomínkách mých..Práce na zahrádce, člověka nejen očišťuje, ale dává mu možnost v něčem reálném otisknout svoji osobitost, prospektoři New Age propašovali do zahrádkaření i leccos z toho, co našim předkům vůbec nepřišlo na mysl, třeba takové meditační bylinkové lehátko, nebo “zenová europaleta” (o níž letos uvažuju) by staříčkům rozhodně nepřišla na mysl, ti zase používali polí a zahrad i jako soutěžního bojiště, kde nemilosrdně soutěžili sousedé, kdo má pěkněji udělanou zahradu, poorané pole, okopáno, vyjednoceno, ohrnutý sníh kolem stavení. Moje permakultura by je asi přivedla k záchvatu. Dále pak je ohromně poetické využívat toho co na zahrádce vyrostlo. Při léčení svého diabetem pochroumaného těla každodenně vstupuji do svého “jedlého lesa” a dobře vím, kde mi v tom chaosu co roste, jaká zelenina, bylinka, jedlý plevel.. Trhám ty poklady do misky a denně si extrahuju a požívám ty svoje “homunkuly”. Prostě zažívat i pocity hraboše.Se zahradou mám spoustu zajímavých vzpomínek. Jednou kdysi jsme šli s kosami vedeni Tatikem cosi řešit a soused Australan na nás přes plot radostně volal, že mu čímsi připomínáme sveřepé skotské farmáře, tak jak je poznal v Austrálii. Nebo mě napadá, slavná “motyková diskuze “na konci řádku””, Tatik: „Dneska jsem ti v řádku skoro stíhal..”, Staříček: „Hm hm, šel jsem včíl dvouma řádkama.”Takže si myslím, že pokud se třeba stane něco s naftou a na poli budou muset začít makat rukama lidi, a na ta pole budou lidé společně chodit, zpívat si, vést v hospodě nad pivem vínem či slivovicou řeči o pěstování, chovu a zpeněžování úrody, pak se venkov zregeneruje, než bys řekl švec. Nemá to jenom samá pozitiva, lidé žijící na půdě mají tradiční odpor ke všemu cizorodému, taky k neukotveným nomádům – kdo nemusí za svá slova a činy ručit proto, protože tu zítra nebude – tu nemusí být už dnes, říká selská logika. Ta nejněžnější osůbka co by mouše neublížila, samurajsky přesekne motykou krtka bez zaváhání, takže na venkově panuje jistá “ozbrojenost”. Venkované nemají rádi přespolní a jejich svět končí hned za vesnicí. Bylinkářka jež to přežene se snadno může stát obětí rozlíceného tmářského davu..Takže počkáme a uvidíme.Tags: příroda
-
Vodácká Sázava 2016
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Vodácká Sázava 201612.8.2016 / Geomantie, Humor, Poezie, Příroda, SpolečnostNa všeobecnou žádost jsem sepsal spisek Sázava .
-
Úterní chvilka poezie – destiluji Homunkulus / déšť mi zabránil v zahrádce a tož si hraju s fotoaparátem
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Úterní chvilka poezie – destiluji Homunkulus / déšť mi zabránil v zahrádce a tož si hraju s fotoaparátem8.3.2016 / Humor, Poezie, Technologie, ZdravíA tady to máme.. Odkaz: Destiluji Homunkulus
-
Předjarní Kidrčundr 2016
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Předjarní Kidrčundr 2016Tags: příroda
-
Meč s mistrem Čenem Praha 2015
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Meč s mistrem Čenem Praha 2015Tags: vědomí
-
Někdy Azazello
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Někdy Azazello21.11.2015 / Společnost -
18.11.2015 / Společnost
Provedl jsem aktualizaci spisku o mém dobrodružství v nemocnici.. Odkaz zde: Dobrodružství HU! v nemocnici
-
Čtenářský deník: Váchal_Magie hledání
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Čtenářský deník: Váchal_Magie hledání16.10.2015 / Poezie, Příroda, Psychologie, Společnost, Vědomí, ZdravíOpět mohu posloužit “Nedělní chvilkou poezie” tentokrát jde o zápis do čtenářského deníčku nad knihou Josef Váchal – Magie hledání. Tuto knížku jsem si pošetřil do období babího léta, přímo k nám do našeho velkého trnkového sadu, kde jsem v tu dobu chvíli sbíral trnky, chvíli kunčaftům organizoval samosběr a taky jsem pěkně v křesílku u ohniště pod širou oblohou vychutnával Váchalovu monografii. Nicméně, přesto že jsem to nenechal na větrné zimní úplňky a nečetl to u praskajícího krbu z dáli při tom slyšíc šílené vytí psů, kteří jako by člověku četli přes rameno, přesto se musím přiznat, že se mi Váchal naboural do snů. Naštěstí ne, že by mě Váchal se Satanem naháněli po nocích, ale stejně se mi do snů, řekl bych didakticky, nabouraly věci o kterých sice vím, ale bez snového koukání na ně bych se klidně minul. Ono by asi stačilo správným dýcháním odkrvit Váchalem rozhicovanou hlavu a meditačním stromovým stojem žangžuan si člověk nakloní nebesa i podsvětí, přesto jsem se rozhodl, že “překročení této knihy” pováchalovsku urychlím veřejným zápisem do čtenářského deníčku.. -
Čtenářův deníček: Vsuvka do Putování na západ, román na přidanou
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Čtenářův deníček: Vsuvka do Putování na západ, román na přidanou13.9.2015 / Humor, Poezie, Příroda, Psychologie, Společnost, VědomíPrávě jsem dočetl luxusní knihu “Vsuvka do Putování na západ: román na přidanou” a tak si říkám co bych se nepodělil o dojmy. Tato knížka je přesně tak ulítlá jak to mám rád. Autor ji umístil do již existujícího díla známého pod českým jménem Opičí král, kdy se hlavnímu hrdinovi mezi 61 a 62 dobrodružstvím pod vlivem démona Makrely přihodí mikrospánek ve kterém se mu uděje dalších 16 dobrodružství, která dala značně zabrat mojí obrazotvornosti a které mne velice pobavila. V letech kdy si v Evropě první astronomové začali šeptat cosi otáčení a obíhání ve vesmíru (tak nějak jinak než se píše v Bibli) čínský autor neváhá nechat démona Makrelu, aby si vytvořil svůj vlastní nový pobočný (paralelní) vesmír ve kterém by jeho pikle proti Velkému poutníku opičáku Sunovi nerušili žádní Buddhové ani jiné pozitivní nadpřirozené bytosti. Což se nepodařilo neboť Sunův přítel Liu Boqin našel okno kterým na přítele křičel nápovědy a když mazaný opičák po způsobu správných intelektuálů při řešení jako obvykle zklamal, tak nakonec Pán Práznoty přišel osobně opičáka v prázdnotě probudit, ten vstal a jak je jeho zvykem pěkně zčerstva správnou nohou. Velice mě poučila pasáž o sbírání se starověkého vojska, o jeho organizaci, o velkém úsilí za zjednání a udržení pořádku v armádě, pořádku který na pochodu ihned vezme za své a promění se v čím dál větší chaos, chaos vyvrcholí bitvou s nepřítelem ve které ne každý ví s kým a proč bojuje, aby na závěr prakticky všichni padli. Pobavili mě třeba “nebeští chodci” kutající díru do nebe kteří při tom shodili nebeskou bránu a jindy mě pobavil Opičák – světec rovný nebi, když se převtělil do podoby krásné ženy a pak musel odrážet milostné návrhy svého manžela. Poté na útěku před manželem pořád ještě v ženské podobě byl přepaden loupežníky, kteří když jej poznali jakmile přijal pravou podobu, začali se vzdávat a křičeli ať je pustí, že se polepší a už nikomu neublíží.. Opičák na ně křičel „Já vás pustím, ale vy nikoho nepustíte!” a nadělal z nich svojí železnou tyčí karbanátky. Opičákova neustálá snaha zjistit “co je pravé” nabývá v dnešní multimediální době netušené významy a tak nyní když se ke mně z médií protlačí nějaká srdceryvná zpráva jenom procedím mezi zuby „Zase Makrela jako prase..”
Spirála – iPhone a iPad