• Osobní tabáková historie

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Osobní tabáková historie
    10.10.2018 /  Humor, Poezie, Společnost

    Osobní tabáková historie

    Aneb poetické aspekty zavrženíhodného zlozvyku!

    http://www.spirala.cz/wp-content/uploads/2018/10/Tabáková-historie.pdf

  • Východiska poety

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Východiska poety
    9.7.2018 /  Humor, Poezie, Psychologie

    Východiska poety

    Toto zamyšlení, jehož zadání jež jsem dostal od mého učitele bojového umění Víta jsem veřejně přenesl v rámci večerní zábavy na karlovickém sympóziu. Vítovy otázky zněly: Východiska poety? Proč, jak a o čem? Jak začít, jak pilovat…? Cena osobní zkušenosti a její (ne)sdělitelnost? Proč nemá cenu přeposílat skupinám internetová moudra..

     

    Východiska poety – odkaz

  • Pro účely sympózia – zamyšlení

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Pro účely sympózia – zamyšlení
    27.6.2018 /  Společnost

    http://www.spirala.cz/wp-content/uploads/2018/06/Východiska-poety.pdf

  • Hledání Boha

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Hledání Boha
    4.6.2018 /  Společnost
    Pro kamarádku
    Pokud jde o hledání Boha, pak jsem si okamžitě vzpomněl na podobenství o pěti slepcích, kteří se rozhodli společně zmapovat podobu slona, jeden pečlivě ohmatal kly, druhý chobot, třetí ucho, čtvrtý nohu a pátý ocas. Na podobě slona se však nikdy nedokázali dohodnout. Názorově nejblíž si byli slepci co si ohmatali chobot a ocas, nedá se však říci, že by ta jejich početní názorová převaha znamenala, že by zrovna tihle dva měli víc pravdu. Mě se nejvíc líbil slepec co ohmatal nohu a tvrdil že “slon je strom”. Když se k nim přidám   tak na kousku Boha, který jsem ohmatal já, je to “ten který miluje příběhy” tedy principál divadla, ve kterém my jsme herci.
     
    Pokud jde o přijímání a nošení křížů, tak tuhle bejkárnu vymyslel svatý Pavel, když spadl z koně na hlavu. Ježíš sám, jakmile pochopil jak se věci mají, tak potil hrůzou krev, Pilátovi který jej z toho chtěl vytáhnout, v depresi vysvětloval, že není žádná šance, a na kříži křičel na pachatele „Otče proč jsi mě opustil!”
     
    A přijímání “protivných lidí”..  Asiati to řeší “meditativním praktickým nadhledem”, i úplného magora lze vnímat s humorem při vědomí, že jsme všichni tak jako tak na hlubinné úrovni propojení, takže není kam uniknout, ani do toho středu. Pěkně na toto téma pohovořil Kršna k  Ardžunovi. Mistr Trněný tu řeč geniálně zkrátil na „Těžký hřích, který Boha nejvíc dožere je – namířit a nepraštit!!”
     
    Takže shrnuto – podle pohybu světa a stávajících okolností je na místě hrát svoji roli co nejlépe a v souladu se sebou i ostatními, a věřit, že ten co nás do rolí obsadil, věděl co dělá..
  • Inspirace Tchaj-ti čchűan

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Inspirace Tchaj-ti čchűan
    25.5.2018 /  Společnost
    Tak tedy přispívám i já se svojí troškou do mlýna. K tchaj-ti jsem se vlastně dostal co by zvěd. Babička zaslechla hlášení obecního rozhlasu, že se v obci bude cvičit Tajči a tak mě tam poslala, abych to pro ni občíhnul a proklepl. Vrátil jsem se z této mise se zprávou, že by se jí to nelíbilo, ale že já tam budu chodit. A tak jsem do tohoto cvičení jenž se odvozovalo od Jangu a Čikungu léta poctivě chodil. Cvičilo se bez teorie, pozorováním instruktorky Pavly. Každý rok se přibrali začátečníci a výuka začala vlastně od začátku. Pátým rokem jsem pocítil nutkání učit se i něco nového a tak jsem v blízkém městě našel oddíl cvičící Tchaj-ti čchűan – Čen, učitele Víta Vojty. V tomto oddíle panuje hodně studijní atmosféra a člověk se učí, až se z něj kouří. Popisovat Tchaj-ti čchűan mi přijde podobné tomu – vysvětlit a popsat jak chutná a voní dobrý pomeranč.. Takže snad ještě pár postřehů. Díval jsem se vždycky po spolucvičících. Co mají společného lidé, kteří u Tchaj-ti zůstanou a neutečou do něj? Výsledek a resumé je, že nic. Každý cvičenec je absolutně jiný a každý nachází své vlastní důvody. Někdo zjevně usiluje především o bojovou stránku, ale samozřejmě nádavkem dostane i to ostatní. Uvolnění, narovnání a rozdýchání těla, celková kondička, zvýšená odolnost proti nemocem, rychlejší rekonvalescence, rozšíření pozornosti a meditativnější rozpoložení, schopnost sebeobrany – to vše je prospěšné každému.. Zda člověka dokáže Tchaj-ti uchránit i před údery osudu je pro mě otevřenou otázkou.
  • Zenový výpisek

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zenový výpisek
    24.3.2018 /  Společnost

    Kamarádka Maruška mi přinesla véélikááánskou tašku plnou Zenového Buddhismu. Antologie Zen, snad šestidílná, vycházelo to od roku 86 až do devadesátých let. A prý to mám prozkoumat. Takový stoh knížek. Nevěřícně jsem zažertoval „A pořídit stručné výpisky..”, no a nakonec to tak dopadlo. Komín knížek jsem prozkoumal a stručný výpisek pořídil.

     

    Je zde: Výpisek z šestidílné antologie Zen

  • Dobrodružství v nemocnici

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Dobrodružství v nemocnici
    17.3.2018 /  Společnost

    Ozvala se mi z internetu slečna, že její přítel právě leží v nemocnici a má ty samé potíže, které jsem měl tenkrát já. A že bu mu to chtěla poslat do nemocnice. Slečna mě tímto inspirovala a tak jsem si ten starý spisek vzal a maličko předělal..

    Je zde: Dobrodružství v nemocnici

  • Nedělní chvilka poezie – Vášeň ku psaní

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nedělní chvilka poezie – Vášeň ku psaní
    5.3.2018 /  Společnost
  • Pacčina fotochvíle poezie – Sympózium Velké Karlovice

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Pacčina fotochvíle poezie – Sympózium Velké Karlovice
    12.7.2017 /  Společnost
    Pro pobavení..
    Když se Packa přes FB dozvěděla, že nemám žádné vlastní fotky s mistrem Vítem a ani vlastně ani žádné fotky ze sympózia, tak mi s ženskou účinností okamžitě nadělila útulný výživný balíček, který by se mohl stát pro mé přátele lákadlem na sympózia, a ve kterém jsem vystupoval třeba i jako svérázný horal..
  • Letní hodinka poezie 2017

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Letní hodinka poezie 2017
    11.7.2017 /  Společnost

    V rámci sympózia 2017 jsem v rámci večerní zábavy přednesl hodinku poezie na téma “Žít, abych mohl vyprávět”  Co je zajímavé, Vít mě opravil, abych nepoužíval drsné a fekální stati, nýbrž abych se stal více kulturním. V tomto jsem vycházel ze svých vzorů jako byli Hašek, Hrabal, nebo Váchal, kteří považovali moderního člověka, za člověka zcela poraženého a tak se svými díly vzchopovali k poslednímu obranému úderu, to jest, vyslovit celou pravdu nahlas drsně a bez kudrlinek. Moderní člověk je poražen, nemá své přirozené prostředí, nedokáže si sám vypěstovat svoje živobytí, ale je odkázán na milost obchodníkům, kdejaký mocipán jej může zabít stisknutím tlačítka, může jej poslat pod kulomety, člověk může být odvezen do nemocnice kde přijde o poslední zdání důstojnosti a kde může být kvůli kšeftu zcela legálně zabit. To je pravda. Koho ale dnes zajímá např. pravda Babičky od Boženy Němcové? Tři sta let – je to dneska pasé, ale kultura této knížky žije dál. Takže se postupně přikláním k Vítovi, kultura je důležitější než pravda.

    Pravda omlouvá, ale kultura pomáhá žít.