Ahoj Přátelé
Víte proč mi připadá učení mistra Mantaka Chii tak důležitým? Utrpěli jsme na Zlínsku v naší Tchaj-ti komunitě několik povážlivých ztrát těch nejzkušenějších cvičenců Tchaj-ti a tak se nezbytně vkrádá myšlenka, zda není konečným plodem dlouhodobého poctivého cvičení Tchaj-ti ona pozorovatelná únava, nepohoda a útěk od cvičení? Chci věřit, že ne..
Já vím – nadšení, pevná vůle, nezlomnost, jsou přece jenom atributy ega a těžko čekat, že stavba takto postavená nebude přímo závislá na proměnlivých údobích ega. Ano jsou hlubší atributy, jako je láska, humor, uvolnění, příroda, kde by člověk mohl hledat pevnější podloží pro svoji stavbu. Proto mě tolik zaujaly začátečnické techniky v zakoupených knihách od Mantaka Chii. Byl jsem však přátelsky upozorněn, že knížky od Mantaka Chii, které jsem propagoval, jsou příšerně drahé. Rozhodl jsem se tedy pořídit výpisek a pak jej pro ochutnání rozeslat přátelům.
Tento úkol se mi ukázal nelehkým, neboť mistr Mantak Chia píše jazykem pro mne příliš seriózním, než aby mi to bylo k vydržení, navíc jeho knihy se staly zakrátko obětí mé zakleté knihovny, kdy jsem stejně tak jako Josef Váchal vypozoroval, že knihy v mé knihovně (Stejně jako se jim děje i v mé hlavě..) spolu hovoří!
Dokonce se prostupují.. a významy, slova, věty, stránky, celé kapitoly knih nezůstávají na svém místě, proměňují se a volně driftují po knihovní skříni (Ještě že mi moje žena povolila toliko jedinou knihovní skříň ve které beztak nemohu nikdy nic najít.) nepomohlo ani ochranné sanitární mezipatro kuchařek – tato obrana vydržela nedlouho a po jejím prolomení dochází z volnému míchání obsahů knih filosofických, kuchařských, ale i Batličky, Váchala, Meyrinka, Rozmarného léta spolu se Švejkem, s krásnými kulturními obrazovými publikacemi, přečetným Cílkem, vzácným Nevrlým, Biblí, spoustou Číny, Tchaj-ti, Taoismu, zahrádkářských receptů, bylinkářství, mele se to tu spolu se Saturninem, Thoreauem, Hrabalem a poezií..
Za těchto okolností jest obtížné, nahnat uprchlý a změněný knižní obsah nazpět do původní publikace a pořídit z ní seriózní výpisek. Musel jsem za to slíbit duchům knihovny jejich “libru masa”, kterýžto slib, plním přepisem cestovního zápisku Váchalova psa Tarzana, rodem leonbergera, jenž tento moudrý, mohutný, originální pes, před sto lety, pořídil při “van helsingovské” štvanici za slovenskými wampýry.
Pes Tarzan viděl v každém pohybu světa “volání divočiny” a také dosti důvodů k snění o příjemnosti žití bez zvláštního spěchu..
Váchal pravil o svém psu: „Pes Tarzan je zcela smířen s osudem svým posmrtným, ví že zle mu tam nebude, v té Boží udírně dole, kam za pánem přijde. V nebi je to asi náramně krásné a čisté, a on se obává, že by mu tam několikráte za den nohy myli, jak to panička dělává, když prší a on bláto do pokoje přinese. Ostatně Tarzan si přijíti do nebe ani nepřeje. Nebyl by shromážděním vyvolených ani vlídně přijat, nehledě, že ustavičným prozpěvováním slávy Pánu, Tarzan by, nemuzikálním jsa, vytím zcela ochraptěl..”
Takže Tarzanova slova drápem pečlivě zapsána do páníčkovy magické knihy:
“Kol nás zvedají své hlavy vysoké masívy horské, Skrižnou a Prašivou – pro neužitečné romantiky, jsou to obnažené planiny, kde možno oddychnout si bez obav, že zákeřně z některé strany lesních hlubin, napadne nás medvěd nebo dokonce vlkodlak samotář. Leč ani rozlehlé horské šíje nejsou bez nebezpečí poutníkům s velikým psem v průvodu.. Znenadání vyřítí se ze stromového skupenství jedna kráva, za ní druhá a třetí! Běda, nepomysleli jsme-li na útěk včas. K obhájení statečnosti mé, připomínám, že býti sám, tak prošel bych klidně třeba celým stádem krav, ale dědictví nezotročených hovězích plemen, může lehce oživnouti u některé senzitivně naladěné mediuální krávy, aby viděla státi před sebou tvora, příbuzného šelmám, býložravce napadajících, a zhurta ho prohlédnouti pospíšila, eventuelně menším trknutím či kopancem o své existenci ujistila.
Však příroda kolem – oni jsou tady velicí lesové a cesty náhle končící strží. Tam ležel pasák koz a spal. Jak se ho páni na cestu tázali, oka neotevřel, ničehož neřekl, jenom nohu zvedl a tou nám směr ukazoval, aniž tělem svým pohnul! Kdybych já tak zadní nohou udělal, za nemrav by to lidé drželi!
Na úpatí hory Prašivé rozložili pánové stan a vytáhli z baťohu uzené maso, slaninu, brambory, cibule a papriku.. Kteréž to dvě poslední věci mohli, dle mého psovského názoru, směle nechati doma. Ach mé pero je slabé při popisu toho všeho co vzbudilo se vůněmi v mé duši psí! Když lidé usnuli, zůstal plápolající oheň, co jediný živý přítel, pro nás čtvernohých chlupáčů, sobě samým ku bdění zůstavených. Kladu své packy pánovi na tělo a do jeho rukou kladu svou věrnou psí hlavu a říkám mu: „Pane, zůstaň a neodcházej.” On jediný bdí, kouře a přemýšleje. Opíjí se tím ponocováním plně a sytě – jako já, a je šťasten. Truchlí však, že nemůže dáti svou hlavu do klínu věčného neznámého přítele a říci mu jak já: „Pane, zůstaň s námi“.
V blízkosti ohně plašícího temnoty věcí neviditelných, nacházel jsem přečetné stopy tvorů jiné krve..
Pak zrodil se nový krásný den, lákající nás věřit ve věčný život uprostřed nehynoucích krás, se všemi, které jsme kdy milovali.”
Spirála – iPhone a iPad
