• Hledání Boha

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Hledání Boha
    4.6.2018 /  Společnost
    Pro kamarádku
    Pokud jde o hledání Boha, pak jsem si okamžitě vzpomněl na podobenství o pěti slepcích, kteří se rozhodli společně zmapovat podobu slona, jeden pečlivě ohmatal kly, druhý chobot, třetí ucho, čtvrtý nohu a pátý ocas. Na podobě slona se však nikdy nedokázali dohodnout. Názorově nejblíž si byli slepci co si ohmatali chobot a ocas, nedá se však říci, že by ta jejich početní názorová převaha znamenala, že by zrovna tihle dva měli víc pravdu. Mě se nejvíc líbil slepec co ohmatal nohu a tvrdil že “slon je strom”. Když se k nim přidám   tak na kousku Boha, který jsem ohmatal já, je to “ten který miluje příběhy” tedy principál divadla, ve kterém my jsme herci.
     
    Pokud jde o přijímání a nošení křížů, tak tuhle bejkárnu vymyslel svatý Pavel, když spadl z koně na hlavu. Ježíš sám, jakmile pochopil jak se věci mají, tak potil hrůzou krev, Pilátovi který jej z toho chtěl vytáhnout, v depresi vysvětloval, že není žádná šance, a na kříži křičel na pachatele „Otče proč jsi mě opustil!”
     
    A přijímání “protivných lidí”..  Asiati to řeší “meditativním praktickým nadhledem”, i úplného magora lze vnímat s humorem při vědomí, že jsme všichni tak jako tak na hlubinné úrovni propojení, takže není kam uniknout, ani do toho středu. Pěkně na toto téma pohovořil Kršna k  Ardžunovi. Mistr Trněný tu řeč geniálně zkrátil na „Těžký hřích, který Boha nejvíc dožere je – namířit a nepraštit!!”
     
    Takže shrnuto – podle pohybu světa a stávajících okolností je na místě hrát svoji roli co nejlépe a v souladu se sebou i ostatními, a věřit, že ten co nás do rolí obsadil, věděl co dělá..
  • Inspirace Tchaj-ti čchűan

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Inspirace Tchaj-ti čchűan
    25.5.2018 /  Společnost
    Tak tedy přispívám i já se svojí troškou do mlýna. K tchaj-ti jsem se vlastně dostal co by zvěd. Babička zaslechla hlášení obecního rozhlasu, že se v obci bude cvičit Tajči a tak mě tam poslala, abych to pro ni občíhnul a proklepl. Vrátil jsem se z této mise se zprávou, že by se jí to nelíbilo, ale že já tam budu chodit. A tak jsem do tohoto cvičení jenž se odvozovalo od Jangu a Čikungu léta poctivě chodil. Cvičilo se bez teorie, pozorováním instruktorky Pavly. Každý rok se přibrali začátečníci a výuka začala vlastně od začátku. Pátým rokem jsem pocítil nutkání učit se i něco nového a tak jsem v blízkém městě našel oddíl cvičící Tchaj-ti čchűan – Čen, učitele Víta Vojty. V tomto oddíle panuje hodně studijní atmosféra a člověk se učí, až se z něj kouří. Popisovat Tchaj-ti čchűan mi přijde podobné tomu – vysvětlit a popsat jak chutná a voní dobrý pomeranč.. Takže snad ještě pár postřehů. Díval jsem se vždycky po spolucvičících. Co mají společného lidé, kteří u Tchaj-ti zůstanou a neutečou do něj? Výsledek a resumé je, že nic. Každý cvičenec je absolutně jiný a každý nachází své vlastní důvody. Někdo zjevně usiluje především o bojovou stránku, ale samozřejmě nádavkem dostane i to ostatní. Uvolnění, narovnání a rozdýchání těla, celková kondička, zvýšená odolnost proti nemocem, rychlejší rekonvalescence, rozšíření pozornosti a meditativnější rozpoložení, schopnost sebeobrany – to vše je prospěšné každému.. Zda člověka dokáže Tchaj-ti uchránit i před údery osudu je pro mě otevřenou otázkou.
  • Zenový výpisek

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zenový výpisek
    24.3.2018 /  Společnost

    Kamarádka Maruška mi přinesla véélikááánskou tašku plnou Zenového Buddhismu. Antologie Zen, snad šestidílná, vycházelo to od roku 86 až do devadesátých let. A prý to mám prozkoumat. Takový stoh knížek. Nevěřícně jsem zažertoval „A pořídit stručné výpisky..”, no a nakonec to tak dopadlo. Komín knížek jsem prozkoumal a stručný výpisek pořídil.

     

    Je zde: Výpisek z šestidílné antologie Zen

  • Dobrodružství v nemocnici

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Dobrodružství v nemocnici
    17.3.2018 /  Společnost

    Ozvala se mi z internetu slečna, že její přítel právě leží v nemocnici a má ty samé potíže, které jsem měl tenkrát já. A že bu mu to chtěla poslat do nemocnice. Slečna mě tímto inspirovala a tak jsem si ten starý spisek vzal a maličko předělal..

    Je zde: Dobrodružství v nemocnici

  • Nedělní chvilka poezie – Vášeň ku psaní

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nedělní chvilka poezie – Vášeň ku psaní
    5.3.2018 /  Společnost
  • Pacčina fotochvíle poezie – Sympózium Velké Karlovice

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Pacčina fotochvíle poezie – Sympózium Velké Karlovice
    12.7.2017 /  Společnost
    Pro pobavení..
    Když se Packa přes FB dozvěděla, že nemám žádné vlastní fotky s mistrem Vítem a ani vlastně ani žádné fotky ze sympózia, tak mi s ženskou účinností okamžitě nadělila útulný výživný balíček, který by se mohl stát pro mé přátele lákadlem na sympózia, a ve kterém jsem vystupoval třeba i jako svérázný horal..
  • Letní hodinka poezie 2017

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Letní hodinka poezie 2017
    11.7.2017 /  Společnost

    V rámci sympózia 2017 jsem v rámci večerní zábavy přednesl hodinku poezie na téma “Žít, abych mohl vyprávět”  Co je zajímavé, Vít mě opravil, abych nepoužíval drsné a fekální stati, nýbrž abych se stal více kulturním. V tomto jsem vycházel ze svých vzorů jako byli Hašek, Hrabal, nebo Váchal, kteří považovali moderního člověka, za člověka zcela poraženého a tak se svými díly vzchopovali k poslednímu obranému úderu, to jest, vyslovit celou pravdu nahlas drsně a bez kudrlinek. Moderní člověk je poražen, nemá své přirozené prostředí, nedokáže si sám vypěstovat svoje živobytí, ale je odkázán na milost obchodníkům, kdejaký mocipán jej může zabít stisknutím tlačítka, může jej poslat pod kulomety, člověk může být odvezen do nemocnice kde přijde o poslední zdání důstojnosti a kde může být kvůli kšeftu zcela legálně zabit. To je pravda. Koho ale dnes zajímá např. pravda Babičky od Boženy Němcové? Tři sta let – je to dneska pasé, ale kultura této knížky žije dál. Takže se postupně přikláním k Vítovi, kultura je důležitější než pravda.

    Pravda omlouvá, ale kultura pomáhá žít.

  • Kousek alchymie – autopathie

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Kousek alchymie – autopathie
    11.7.2017 /  Příroda, Společnost, Zdraví

    Kousek alchymie nad knihou „Svlékl jsem bílý plášť“ od doktora Lebenharta.
    Kniha se zaobírá homeopatií, oborem který si hraje na vědu. Já však
    homeopatii považuji jednoznačně za magickou disciplínu, už jen to shánění
    nedostupných čarodějnictvím zavánějících propriet, jako je sépiový pigment, síra a popel ze sopečných kráterů nebo mazlavina z rakovinných nádorů. V knize Svlékl jsem bílý plášť jsem však objevil fenomén, který mne nadchl a totiž autopatii. Tedy použití tělních tekutin jako základu pro ředění unikátního na míru šitého homeopatika. Sám pak za léčivý princip považuji příběh a informaci, člověk musí se svým tělem komunikovat, vyprávět mu, zaujmout jej.. a pak možná se dá do řeči i tělo. Vždyť i paní Song říkala: „Osvícení je proces těla, duše to má pořád.“

    Odkaz na podrobný návod zde.

    Tags: ,

  • Václav Cílek – “Co se to děje se světem?”

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Václav Cílek – “Co se to děje se světem?”

     

    Ahoj Přátelé
    Tak jsem to opět nevydržel a koupil jsem si další knížku od Václava Cílka jež se jmenuje “Co se to děje se světem?”
    Obalka Co se děje se světem?
    Kniha je uvedena slovy:
    Jsme děti Země a hvězdné oblohy.
    Patříme Zemi, půdě, místům a předkům, ale i slunečnému dni a vesmírné noci.
    Země nás svazuje prací a zodpovědností, Slunce a hvězdy nás plní radostí a vábí do výšin.
    Země s námi mluví jazykem vod stromů a míst. Nebe v nás zažíná jiskry porozumění.
    Putujeme a učíme se – možná na poslední chvíli – rozumět jazyku země i oblohy, protože čas změn již klepe i na naše dveře.
    Místa se přibližují, krása nás doprovází, stále přítomní předkové z hloubky svých pamětí vyprávějí, čím byli a kým se můžeme stát..
    Václav Cílek o sobě údajně sám šíří, že už není takový upřímný jasnozřivý jurodivý chlapík, jako byl kdysi, nýbrž cynický mediální matador. S tímto lze sotva souhlasit, vždyť i popisek této knihy praví, že se ve skutečnosti autor soustřeďuje především na to, jak si v životě udržet radost a jak (pře)žít šťastně, a stane se tak dle Václava Cílka díky českým zahrádkám. Cílek se zabývá tématy, jako jsou útěcha květin, inteligence stromů a malá dobrodiní běžného světa, která vedou ke spokojenosti a štěstí. Odtud přechází do světa řeckých a indiánských mýtů, abychom si uvědomili důležitost vody a času v našem životě.
    Toto mi připadá než co jiného, hlavně moudré. Václav Cílek překlenul oblouk od oblíbence “mediálních podvodných struktur” a “havlovského laureáta” až v nekorektního intelektuála, do kterého si typicky šťournul televizní literární týdeník ASAP hláškou “Cílkovitá slátanina” a to prostě proto, že si Václav Cílek stejně jako značná (bohužel hlavně mimopražská) část obyvatelstva, chce na věci přicházet sama, mít svobodu říkat své názory nahlas, nechat je obstát v kontaktu s realitou a v soutěži s jinými názory – rozhodně se tedy neptat donucovatelů “politické korektnosti”: “Můžu si, abych nenarazil, myslet a říkat tohle??” “Můžu se veřejně přátelit i s profláknutým nemilovaným XY?” Nová média jako facebook, byla původně důvodně podezírána z toho, že nám kradou soukromí, což se stalo, na druhou stranu nás vychovávají k drsňáckému postoji “Já zde plným jménem ten a ten říkám neanonymně, že si vahou svojí osobnosti stojím za tím a za tímhle, a vy kdo mě znáte víte co to znamená..” což u našich 20. stoletím vyděšených předků nebývalo zvykem.
    Pokud jde o Cílkovy knihy, pak mi byly velice k užitku, Makom a Krajiny vnitřní a vnější mé naučily lépe se rozhlížet, Borgesův svět podtrhl radost z četby, Trpaslíci mě učí naslouchání, Kniha o krajinách a dracích láká k bezcílným vycházkám, jízdě vlakem a k svobodnému přemýšlení.
    Názor Václava Cílka, že nás zachrání zahrádky je mi velice sympatický. Zahrádka je osobitý a osobní drahokam ve kterém se potkává spousta překvapivě různorodých vlivů. Stejně jako doktor Sádlo jsem už dávno přesvědčen, že příroda není jenom nějaká potěmkinská vesnice kdesi v rezervaci, ale v podstatě všechno, ať město, pole, vepřín, zahrádka, nebo ta rezervace, jsou to jenom různé tváře přírody. Pochopil jsem to při vodáckých výpravách po největší české zahrádce, tedy na třeboňské Lužnici, když jsem viděl, že o člověkem rafinovaně zrežírované krajině nelze ani náhodou říci, že to není parádní příroda. Moravská zahrádka (v Čechách jsem zahrady cítil trochu jinak) je nejen rafinovanou přírodní pohádkou, zrcadlem přírodních dějů, ale je bylinkami kulturně jasně spojena se suchým a horkým středomořím, výpěstky zároveň i se zahrádkářovou kuchyní a jelikož “láska prochází žaludkem”, hned se nabízí spojení s poezií (Při prvním našem kulinárním Labůžu se ke každému z mnoha jídelních chodů servírovalo patřičné víno ale i recitovala vhodná báseň) takže je zde jasná souvislost i s ostatními rozkošemi duševními.
    Mít, někde mít svůj kout, tak víc mě nenajdou
    v něm nechám týdny plout a mí známí nepřijdou.
    Mít, někde mít svůj kout s krásnou vyhlídkou
    z ní vidět žití proud a snad růži nad zídkou.
    Sem smí jenom to nejlepší já a spoustu starostí nechat venku..
    Zde, nestihnou mě špatné zprávy, tu je smutek hřích
    sem smí jít jenom to moje nejlepší já ve vzpomínkách mých..
    Práce na zahrádce, člověka nejen očišťuje, ale dává mu možnost v něčem reálném otisknout svoji osobitost, prospektoři New Age propašovali do zahrádkaření i leccos z toho, co našim předkům vůbec nepřišlo na mysl, třeba takové meditační bylinkové lehátko, nebo “zenová europaleta” (o níž letos uvažuju) by staříčkům rozhodně nepřišla na mysl, ti zase používali polí a zahrad i jako soutěžního bojiště, kde nemilosrdně soutěžili sousedé, kdo má pěkněji udělanou zahradu, poorané pole, okopáno, vyjednoceno, ohrnutý sníh kolem stavení. Moje permakultura by je asi přivedla k záchvatu. Dále pak je ohromně poetické využívat toho co na zahrádce vyrostlo. Při léčení svého diabetem pochroumaného těla každodenně vstupuji do svého “jedlého lesa” a dobře vím, kde mi v tom chaosu co roste, jaká zelenina, bylinka, jedlý plevel.. Trhám ty poklady do misky a denně si extrahuju a požívám ty svoje “homunkuly”. Prostě zažívat i pocity hraboše.
    Se zahradou mám spoustu zajímavých vzpomínek. Jednou kdysi jsme šli s kosami vedeni Tatikem cosi řešit a soused Australan na nás přes plot radostně volal, že mu čímsi připomínáme sveřepé skotské farmáře, tak jak je poznal v Austrálii. Nebo mě napadá, slavná “motyková diskuze “na konci řádku””, Tatik: „Dneska jsem ti v řádku skoro stíhal..”, Staříček: „Hm hm, šel jsem včíl dvouma řádkama.”
    Takže si myslím, že pokud se třeba stane něco s naftou a na poli budou muset začít makat rukama lidi, a na ta pole budou lidé společně chodit, zpívat si, vést v hospodě nad pivem vínem či slivovicou řeči o pěstování, chovu a zpeněžování úrody, pak se venkov zregeneruje, než bys řekl švec. Nemá to jenom samá pozitiva, lidé žijící na půdě mají tradiční odpor ke všemu cizorodému, taky k neukotveným nomádům – kdo nemusí za svá slova a činy ručit proto, protože tu zítra nebude – tu nemusí být už dnes, říká selská logika. Ta nejněžnější osůbka co by mouše neublížila, samurajsky přesekne motykou krtka bez zaváhání, takže na venkově panuje jistá “ozbrojenost”. Venkované nemají rádi přespolní a jejich svět končí hned za vesnicí. Bylinkářka jež to přežene se snadno může stát obětí rozlíceného tmářského davu..
    Takže počkáme a uvidíme.

    Tags:

  • Vodácká Sázava 2016

    Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Vodácká Sázava 2016

    Na všeobecnou žádost jsem sepsal spisek Sázava .