Ahoj Všichni
Tak tu pomalu máme vánoce a já zase po čase posílám “Nedělní chvilku poezie” – tento úžasný spisek “Bójové na Šumavě” jsem objevil v poslední mnou přečtené Cílkově knížce – Archeus, která mi momentálně připadá jako Cílkova nejlepší, nejpřísnější, s největším tahem na bránu, a bez cílkovských “chytrých” kudrlinek. Na spisu “Bójové na Šumavě” je kouzelné i to, že s velkou pravděpodobností ukazuje nejen Šumavu před 150 lety, ale i naši budoucnost, případně budoucnost našich dětí a vnuků.
Pokud jde o budoucnost pak bych si i já klidně zaprorokoval:
Tož tak – já jsem se při čtení Bójů dost pobavil, za chyby v textu se omlouvám pač nejsu žádná písařka. Dalo mi to datlování do počítače dost práce a drobné nedostatky jsou přece důkazem ruční práce..
V únoru letošního roku bylo tomu 55 let, co náhle v Praze ve veku 62 let zemřel profesor Julius Komárek, železnorudský rodák, vědec, zoolog, entomolog, pedagog, ale také myslivec a výborný spisovatel, velice skromný a slušný člověk. Julius Komárek byl synem knížecího lesmistra na Šumavě. Vystudoval klatovské gymnasium a pak přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, kde se zabýval botanikou a zoologií. Stal se spoluzakladatelem Státního výzkumného ústavu pro studium lesu, ale jinak celý život působil jako docent a profesor zoologie na Karlove univerzitě. Byl náruživý lovec, který své zkušenosti a zážitky popsal v knihách Neznámá tvař Prahy (1941), Lovy v Karpatech (1943), Česká zvířena (1948) a v řadě učebnic 0 zvířatech, myslivosti, škůdcích lesa a parazitech vysoké zvěře, a to v dobách, kdy byt myslivcem byla velká čest. Jeho praktická znalost zvěře a lesa byla neuvěřitelná. Lovil a chránil, žil lesem. Jedná se 0 velkou postavu české zoologie, o profesora v zeleném klobouku a s puškou v ruce. Takoví lidé se dnes již nerodí. Julius Komárek se v tomto dílku nevěnuje zvířatům, ale lidem, svým sousedům z mládí, původním obyvatelům české části Šumavy. Dělá to s jemu vlastním humorem a naprostým nadhledem, jedná se 0 zásadní text k porozumění toho, čím Šumava byla. Je klíčem nejenom k lidem, ale také k tomu, co zde cítili J. Váchal, A. Kubín, A. Stifter, K. Klostermann či J. Krejsa a další. Komárkovi Bójové na Šumavě už dávno nežijí. Přišlo sem zcela jiné obyvatelstvo s jinými zájmy, starostmi a cíli..
Mezi Markomany a Bóji
Zjistil jsem nedávno při úvaze o svém stáří, že patřím k posledním pamětníkům, kteří ještě zastihli zbytky těchto starých národů v jejich sídlištích. Pořád si však netroufám s pravdou ven. Ještě dnes se bojím, že se stanu směšným, když vám povím, že tito lidé byli zbytky Bójů, prastarých obyvatel České země. Osudem se stalo, že jsem mezi nimi strávil celé svoje mládí, naučil se dokonale jejich podivné řeči a poznal důkladně jejich tělesný vzhled a zvláštní způsob života. Ač už uplynula dlouhá rada let, nic jsem z toho nezapomněl, tak jako nezapomenete nikdy dětské vzpomínky, kdy je paměť ještě pružná, věrná a pracuje nejpřesněji. Bohužel asi neobstojím v kritickém zápase s historiografy, antropology a jinými grafy, protože jsem si tehdy před léty neschoval nic, co by mohlo být dnes přijato do antropologického muzea a podpořilo mé názory. Neshromáždil jsem lebky, protože jsem se bál hrabat v noci v hrobech, nemám žádné doklady o stavu chrupu, protože mí Bójové byli vetšinou záhy bezzubí, neschoval jsem si fetiše a obětní předměty, neofotografoval jsem zvyky a obřady, protože jsem neměl čím. Nemám žádné literární dokumenty, protože Bójové si nedopisovali s nikým, ani sami se sebou, natož s výsostnou svátostí státních úřadů. Jediné, co jsem zachoval, jsou vzpomínky a některé postřehy, o něž se s vámi rozdělím. A přeci ti podivní lidé zde žili po tisíciletí, měli tu své domovy, svým způsobem útulné, rodili se a mřeli bez lékařské pomoci a nebýt nešťastného zákona o povinné školní docházce a přepjatých názorů, že člověku je třeba čtení a psaní, byli by u nás doposud. Ale takto ještě po tisíciletích na nich utkvěla stará markomanská poroba, které se kdysi podrobili a pod jejímž válečným štítem po staletí žili. Toto kolaborantství s Markomany a nepřístupnost kraje, kam se kdysi před dvěma tisíci let jejich zbytky utekly, zachránilo je až na moje dny. Přečkali tu v klidu od dob římských a dočkali se po dvou tisících letech radosti, že člověk byl zařazen mezi zvířata. Byli posledními svého rodu a v zoologické hantýrce, kterou je nyní dovoleno užívat, stali se živým reliktem. Něco na způsob posledních zubrů a medvědů. Uvažoval jsem důkladně o tom, zda je dovoleno o mém vyvoleném národě psát v duchu zoologickém, ale okolnost, že antropologie čili nauka o člověku je se souhlasem ministerstva školství zařazena do disciplín zoologických, mě naplňuje odvahou. Podle těchto zásad je možno všechno, co o živote Bójů budu vyprávět, považovat za součást nauky, kterou zoologové jmenují ekologie živočišná. Tak tomu tedy bude. Budu psát o ekologii posledních Bójů v Čechách a nikdo mne nemůže činit žádné výtky.
Na západních hranicích České země se rozkládá dosud mohutný jehličnatý hvozd, pokrývá vlnité vrchy, široká úbočí a úzká údolí. Odjakživa se na něj dívali Češi ze svých rovin, viděli jej na obzoru jako tmavou zaplavu, ale nevnikali do něj. Jen ti co něco provedli, nebo tací, kteří rezignovali na radosti světské, se do něj ukrývali. Ale i z druhé strany, ze západu, naň hleděli podunajští Bavoři, aniž by toužili opustit své pivovary a překračovat jej. Od dob římských to byla země nikoho. Římané jej nazvali Hercynským pralesem. Vzbuzoval oprávněnou hrůzu u každého, kdo jím musel tehdy procházet. Římská vojska se několikrát pokusila do něj vniknout, ale nechala toho. Lesem nešlo proniknout. Nebyly tam souvislé cesty, které by obcházely zrádné slatiny, nebyla tam hojnost zvěře, neboť les byl příliš uzavřený a lide tu žili jen ojediněle a pečlivě ukryti. Hercynský prales byl strašnou hradbou a kdo chtěl uniknout římské moci, utekl se za něj a mohl tu žít zcela svobodně, pokud ovšem nezemřel hlady.
Češi se jej rovněž pečlivě stranili a teprve koncem prvé poloviny dvacátého století počali do něj houfně vnikat jako zlatokopové, mnozí však záhy zase odešli. Ještě počátkem dvacátého století vyjadřovali tamní Bójové tuto situaci ve svém nářečí pořekadlem: “Tschechen hobn net kvust dos Bohmerwold hoist, hoben ihna musen Soksen soge.” Dnes zbyla z Hercynského pralesa naše Šumava. Za tímto hrozným lesem vybudoval si dle svědectví římského konjunkturálního historika Velleia Patercula kníže Marobud svoji velikou říši markomanskou krátce před začátkem našeho letopočtu. Za hvozdem uvnitř byla země úrodná a teplá, rostlo tu obili a prostíraly se přečetné pastviny. Tehdy tu ještě byli Bójové, stále vlastníky země a měli zde svoje četná bydliště.
Markomanské panství jim mnoho neškodilo. Markomané byli válečníky, lovci a pastýři stád, kteří byli živi válkami a obchodem s dunajskou veleříší. Porobení Bójové jim pomáhali. Pracovali na svých hospodářstvích, odvádějíce svým pánům desátky. Pro římské historiky vsak Bójové formálně zmizeli, neboť nevystupovali jako samostatný národ. Místo nich mluvili Markomané. Odtud plyne ona nejistota a odporující si zprávy římských vojevůdců, kteří nevěděli, kam se Bójové poděli. Ale oni neodešli. Zůstali na svých místech, učíce se tam, kde bylo třeba, řeči Markomanů a přijímajíce zvolna nové zvyky.
Pozdější osudy Bójů v Čechách jsou zahaleny tajemstvím, nevěříme-li všelijakým historikům, jejichž hlavním posláním je falšovat skutečnou pravdu. Uvažujeme-li vsak zoologicky, nemůžeme se ubránit domněnce, že nebylo možno, aby národ nemající vlastní vládu a vlastní vůdce, roztroušený na přečetných zemědělských dvorcích se náhle sjednotil a odtáhl ze země pryč. Zdá se spíše, že další jejich zánik jako samostatného národa je spojen s příchodem Slovanů – Čechů, kteří krok za krokem zemi obsazovali a tlačili nebojovné Bóje, svádíce s nimi drobné zápasy, kolonista se starousedlíkem, osada s osadou. Staletí trval tento konkurenční zápas, v němž Bójové ustupovali stále rostoucí převaze. Nebyli zvyklí válkám. Byli to jen posluhové Markomanů, a ti za ně kdysi bojovali a spravovali zemi.
Lidé se však rádi mezi sebou kříží, Němci hoří nadšením pro Francouzky, Italkám se líbí Seveřané. Touhy po cizokrajnosti jsou prastaré. Proto se nepochybně i Bójové mísili s novými příchozími, ať už po dobrem či po zlém. Tehdy ještě ženy tolik neporoučely.A tak se stalo, že Bójové pomalu mizeli. Nesmíme zapomenout, že zastara ještě nebyla známa ochrana přírodních památek a ostatně ani dnes se tyto zásady nevztahují na lidi. Podle Františka Palackého se nezdá pravděpodobným, že by na dvoře knížecích Přemyslovců býval referát pro ochranu přírody. Navíc lidé nebývají považováni za přírodu. Spíš bývalo vždy zvykem považovat vybití sousedního národa za vlastenecké hrdinství a stateční jednotlivci dostávali kdysi zato plechové odznaky s nápisem “Za statečnost”, někdy doplněné zkříženými meči a prebendou. Většina lidstva vyniká zvláštní tupohlavostí a snáší rozmanité škodlivé věci mnohem trpělivěji než zvířata a tak se asi stalo, že jen ona malá část Bójů, se kterými jsem se za svého mládí stýkal, měla odvahu utéct a ukrýt se v Hercynském lese. Sem, do nepřístupných poloh hlubokých lesů nikdo nepřicházel, nikdo je tu nerušil v osobní svobodě. Nikdo jim tu nezáviděl život v drsné opuštěnosti, neúrodnou půdu a tvrdou práci pro udržení bytí. Tak jako se dnes poslední jeleni skrývají v hloubi horských lesů, jako se černá zvěř utíká do roklí a nepřístupných houští, tak činili i Bójové v Hercynském hvozdě. Když jsem je chtěl navštívit, musel jsem šplhat po klikatých strmých stezkách nebo krkolomnými úvozy, abych dospěl do jejich osad nebo osamělých dvorců. Ležely vetšinou mezi černými lesy na úbočích, ojediněle se skrývaly mezi stromovím na horských lukách, které sami stvořili vypálením a přeoráním lesní půdy, nacházel jsem je někdy až ve výši tisíc metru, kde byli živi senosečí a pastvou skotu. Mel jsem rád tyto zvláštní lidi, kteří se tak podstatně lišili od obyvatelstva dole v kraji žijícího, podivoval jsem se jejich zvláštnímu životu, zachovávajícímu prastarý řád, i když jeho formy byly překryty odkoukanou evropskou civilizací. Naučil jsem se též dokonale jejich zvláštní řeči, nesrozumitelné jak Čechu, tak Němci, ale dlouho mně trvalo, než jsem rozpoznal pravý původ těchto lidských tvorů. Až tehdy, když jsem si uvědomil, že nemám před sebou Bavory a že nemůže skutečně jít o potomky Čechů, vysvitlo mi, kdo by tito lidé mohli být. Spornou zůstala jen otázka, mám-li tu před sebou potomky Markomanů či pravé starodávné Bóje. Dnes se kloním k názoru, že to byli Bójové, a mám k tomu závažné důvody. Mí lidé uvnitř šumavských lesů na prameništích Úhlavy neměli ani tělesné, ani povahově nic společného s výbojnými Germány, jak je známe z líčení římských současníků, kteří s těmito kmeny po staletí válčili a jejichž součást tvořili též válečníci Markomanů. Mí lidé byli zcela nebojovní. Protože pak od římských dob neuplynulo snad ani 80 lidských generací, není pravděpodobné, že by se byla bojovná povaha Markomanů změnila v dobrosrdečnost a mírumilovnost mých šumavských sedláků. Potkal-li jsi mého člověka o samotě v hlubokém lese, nezvedl svůj dřevařský tomahawk, aby tě praštil, ani se nesnažil za válečného řevu vlasteneckých písní cizince urazit a tak ho vyzvat k souboji. Nikoliv. Nemohl-li se ti můj člověk včas vyhnout a utéct houštím, ustoupil z pěšinky a pozdravil tě přívětivě, řka: “Kut toch.”, přičemž ukázal otvor, v němž člověk mívá chrup. Mí domnělí Bójové neměli nic společného ani se současnými hrdinnými potomky Germánů, jejichž předkové se kdysi nastěhovali jako národní hosté Přemyslovců do Čech a kteří tehdy, v mém mládí a v době mých studií o Bójích, znovu vykročili na válečnou stezku. Tito praví a přímí potomci starých Germánů byli hrdí a opovržlivě se dívali z patra na ostatní lidské pronárody a ani za nic by neutekli z lesní pěšiny, považujíce ji za praněmeckou. Něco takového mým Bójům nepřišlo na mysl, ačkoliv vím, že toto nelze brát za důkaz, neboť moje lidi většinou vůbec nic nenapadlo. Můj šumavský národ jako by se byl smířil již v dávnověku s rolí podřízenou, nebojovnou, která schvaluje každou světskou vrchnost. Tito lidé již přes 2000 let nebojovali za svoji svobodu, protože jim osobní svoboda byla pojmem neznámým. Když jsem se jednomu z nich, se kterým jsem sloužil na vojně, snažil tuto základní touhu lidského stvoření vysvětlit, odpovídal stereotypně “jó” , což bylo znamením, že nic nechápe. Ne, nebylo možné, aby moji horalé byli Germány, kteří s volskými rohy na hlavách, doprovázeni fanaticky zuřivými manželkami, se vrhali na římské legie. Taková změna lidské povahy se neděje. Naši Bójové nebyli ostatně ani tělesně statní. Byli prostředního až malého vzrůstu, obyčejně s křivýma nohama, ač nikdy na koních nejezdili, nanejvýš na voznici s hnojůvkou nebo na saních. Jejich obličeje byly jen málo vousaté, pokud se mužů týče. Nebyli nikdy germánsky plavovlasí, nýbrž tmaví. Tu a tam se mezi nimi objevil typ nádherně ryšavý. Tito lidé, ať už byli kýmkoliv, nebyli nikdy staří. Nebyli též nikdy otylí, jak se pravidelně stává Bavorům. Umírali většinou kolem šedesáti let, obyčejně dříve, sedřeni životem v lesích, špatným jídlem a nemocemi z incestu. Skoro třicet procent jich nosilo pod krkem houpavá volata. Ani jejich ženy se nezdály pocházet z Venuše. Nebyly nijak vábné, spíš byly všeobecně zchátralých těl a od 20 let nepoužívaly ke žvýkání zubů, protože je neměly. I ony byly spíše tmavovlasé, neurčitého tónu. Zvláštní typ trudovité červené pleti, s vyrážkou podobnou kopřivce, se objevoval dosti často mezi ženským pokolením a byl ve všech vesnicích ojediněle k nalezení. Byl vždy ve spojení s plavým, bíložlutým vlasem. Ani tyto zlatovlásky nebyly nikdy krasavicemi. Vdaly se však všechny. Zcela negermánská, řekl bych keltská, byla střídmost v jídle a pití. Bylo ustáleným zvykem, že se jednou do roka každá vesnice nebo farnost, neboť Bójové přijali kdysi křesťanství, věnovala obžerství. To byl den tak zvané “kirvei” čili pouti. Tehdy se mimo jiné jedlo národní jídlo tohoto horského kraje zvané “ksulct”, což byla jakási studená huspenina, a vypila se spousta piva. Také byla muzika, jejíž hudba a taneční kousky připomínaly pradávnou minulost. Zábava se stala animovanou až po půlnoci, kdy vznikla rvačka. Před půlnocí rvačka vzniknout nemohla, neboť pivo z Dešenic neb Eisenštrasu bylo vodnaté. Ženské utekly a muži mocně zápasili porculánovými tácky od piva a půllitry. Bylo stylové a sportovní, aby si soupeři rozbíjeli tácky o hlavu přes stůl. Větší vzdálenost nebyla přípustná. Bývalo by to nehrdinské. Sklenice se metaly z dálky, a to ze zadních řad bojujících, jimž nebylo dopřáno být v prvé linii boje. Tácky, ačkoliv masívní, pukaly beze škody o hlavy sedláků. Sklenice byly z velmi solidního šumavského skla, takže málo kdy udělaly víc než modřinu. K lékaři nemusel nikdo a snad by byl ani nešel, neboť vědy pokládali Bójové za světský humbuk. Věřili přeci v křesťanské nebe, tak na co léčit. Umřít se musí. Roztloukání nábytku neb používání nože tito pořádní sedláci nepokládali za křesťanské. Na konci takové bitky nebylo vítězů ani poražených a za mohutného řevu se účastníci kolébali domů nebo balancovali za samomluvy po mezích a pěšinách do svých osamělých stavení. Pak nastaly zase všední, pracovní dny, přerušované jen nedělemi a svátky, kdy se všechno nahrnulo do kostela, chraptivě zpívalo předepsané náboženské písně a zaníceně se bilo v prsa. Přes tuto upřímnou oddanost křesťanskému náboženství, které Bójové přijali již před dávnými stoletími a asi o něco později než Češi, vládlo dosud mnoho zvyků a představ pohanských. Protože nejdůležitějšími členy rodiny byly krávy, věřilo se zcela veřejně, že i ony jsou pojaty do náboženství a tak jako se pohanští bohové starali, musel se i křesťanský pánbůh této funkce mezi Bóji ujmout. Kdyby to byl neudělal, byli by ho jistě vyhnali. Na tajná místa za oltářem umísťovány byly kravské oběti pozůstávající z figurek krav ze železa vytepaných. Zajímavé je, že tento kult se vztahoval jen na hovězí dobytek, ani prasata, ani koně nebyli obětováni. V malém kostelíčku, zasvěceném svaté Kunhutě, na Prenetu ve výši 1 000 metru našel jsem ještě roku 1907 celou hromadu těchto obětí za oltářem. Příroda Bójů byla dosud naplněna rozmanitými čáry a kouzly. Na prázdných slatinách, kde nejsou lidé, což by bylo příliš nevadilo, kde však také krávy mohly zabřednout, bylo třeba zapalovat dýmové ohně z jalovce, aby byla zapuzena zlá čarodějnice “té anbáhnige”, jak se říkalo, protože ji všichni zaručeně vídali, jak chodí a skáče o jedné noze. V korunách starých smrků přebýval mocný bůh stromový, který mohl způsobit, že při kácení staletých smrků se podťatý kmen najednou otočil a padl tam, kam neměl, a zabil člověka. V noci pak dělával nevkusné vtipy, že házel na putující lidi smrkové šišky. Šel jsem jednou ještě za tmy na srnce a nad osadou Štorlic, kde na prudkém svahu začínaly staré, košaté smrky lesa na rozbředlé louce, jsem uhlídal stát nehybný černý předmět, podobný vysokému pařezu. Nikdy předtím tam nebýval. Šel jsem blíže a záhy jsem podle huhňavé samomluvy rozpoznal, že se tu vrací Tony Polomis z hospody ležící nahoře v Hozlau. Vzal jsem tedy několik smrkových šišek a házel je po chvilkách na Polomise. Přijal tuto výzvu stromového boha bez leknutí a prohlásil, že na něj zavolá “te onfoltige”, a začal rychle brebentit nějakou modlitbu, načež se třikrát mohutně vyplivnul do tří stran světových a kráčel neohrožené dál. Bůh se však také neulekl a složil milého Polomise jedním rázem do bahnité louky. Zakrátko bylo slyšet mručivé chrápání, o němž jsem nevěděl, zda je božské ci Polomisovo. Stromový bůh, pomgoist mu říkali Bójové, zřejmě svému stálému zákazníku neublížil a zápas minul bez následků. Když jsem se ráno za světla vracel domů, seděl Polomis před svým obydlím a vyřezával dřevěné vidle na hnůj, jako by se nechumelilo. Vodníka Bójové neznali, ale měli něco na jeho způsob, co žilo ve sklepe, chrastilo a kašlalo tam z chronické sklepní bronchitidy a čemu se říkalo “mondl”. Mondlů či mándlů bylo vůbec víc druhů a vyskytovali se leckdes. Byli hlavně postrachem žen a dětí. Mužové je příliš nerespektovali, ačkoliv mondlové zavařili leckdy značnou nepříjemnost, ucpali odtok hnojnice, hodili myš do kyselého zelí nebo spletli krávě cestu, takže se večer nevrátila domů a přenocovala pod smrkem v lese. V takových případech byl zásah mondlů jasný, protože krávy byly zvířata nadobyčejně rozumná, ponížená jenom proto, že neuměla mluvit a pořádat kirvei. Záhadným pro mne zůstal případ zlého bůžka, který občas vyvolával u mužů křečovité onemocnění s těžkým dechem a vypoulenýma očima. Říkalo se tomu “pront” a léčilo se to teplou močí pouštěnou přímo nemocnému do úst. Někdy to pomohlo. Jsme-li již u náboženských představ a duchovního stupně života Bójů, které patří nerozlučně do antropologické charakteristiky těchto lidí, můžeme vzpomenout ještě jiných zvyklostí mravních, jmenovitě zvyků rodinných a zjevů milostných. Když někdo něco hříšného provedl, dejme tomu tajně utratil nemanželské dítě, což bylo ovšem zbytečné, jak dále uslyšíme, postavil někde na rozcestí kříž. Byly všechny stejné, ty kříže. Pravděpodobně byl na ně dosti velký odbyt, takže je někdo vyráběl typizované pro celý kraj. Pod Kristem byl oválný štítek a na tom zlaceným písmem napsáno, že ten a ten sám neb se ženou kříž postavili ku chvále boží. Takových křížů, vsazených do kamenného podstavce, bylo plno po celém horském kraji, byly na rozcestí, byly v lese pod starými stromy a byly často hned za stavením. Byl tu jeden hajný, známý modrovous, který rok co rok postavil jeden nebo dva takové kříže za utracené dušičky. Je vidět, že starý zvyk Sparťanů, zbavovat se nevhodných dětí, měli také Bójové.
Přesto byly rodinné poměry velmi ustálené. Rozvod neexistoval. Rodina také nikdy nezačínala svatbou. K tomu bylo třeba peněz a těch byla škoda. Obyčejně se odbývala svatba až po letech, až muž se ženou něco naspořili. Nevěsta měla na hlavě šlojíř a nejstarší dcera nesla mamince k oltáři na polštáři myrtový věneček nevinnosti. Jak je vidět, bylo pojímaní svatebních a rodinných zvyků obracené než v ostatní Evropě.
V rodinách nebývaly těžké rozkoly. Bylo-li něco podobného v zárodku, spravilo se to tím, že muž ženě mlčky nařezal. A bylo zase všechno v pořádku. Dobu narození dětí rodiče obyčejně neznali, protože dětí se rodilo příliš mnoho a narození nebylo něco tak slavného, aby to bylo pamatováno. Pan farář to měl stejně poznamenáno při křtu. Děti pracovaly doma, pásly, sbíraly lesní plodiny a pokládaly školu za zbytečný balast, řídíce se názory rodičů. Ze všech narozených dorůstalo jen malé procento, ostatní umřely. To byla vůle Páně a nikdo se nad tím nepozastavoval.
Bůh uchovej, aby se šlo kvůli nemocnému za doktorem. Při odlehlosti bydlišť a neschůdnosti cest to ani nebylo možné. Ani se zlomeninami končetin se tak nečinilo. Byli tu místní znalci, kteří takové věci spravovali, a celkem bylo uzdravenému jedno, jestli je noha nějak kratší neb odstává podivně od těla. I tak se dalo chodit, ba dokonce o pouti tancovat. Domácí lékařské prostředky nebyly zvlášť složité. Bylinami se mnoho neléčilo, protože tu v chladnem kraji byla vegetace málo rozmanitá. Důležitým prostředkem byl kravinec. Umřel-li někdo v kruté zimě při vysokém sněhu na některé z horských samot, byl zatím uložen do sněhu, a teprve později, když to počasí dovolovalo, byl odvezen na společný hřbitov. Často to trvalo měsíce. Vesnice byly ovšem mnohem civilizovanější, což byla zásluha farářů. Zvláštním fetišem bylo umrlčí prkno, o němž se musím zmínit, protože sousedící Češi tuto věc neznali. Mrtvola byla položena na úzké, dobře ohoblované smrkové prkno, na němž dlela až do pohřbu. Pro konzervaci ve sněhu to bylo dost důležité a snad se to tímto způsobem vyvinulo. Po pohřbu bylo pak prkno nalakováno bílou barvou a písma znalý malíř namaloval do záhlaví umrlčí lebku nad zkříženými hnáty a ozdobně vepsal jméno i celý případ úmrtí. Takto ozdobená totemová umrlčí prkna byla kolmo zabodnuta do země, a to na určitých, opuštěných a smutných místech. Tak vznikla celá zdánlivá pohřebiště, kde umrlčí desky stály v řadách neb v půlkruhu. Desky svítily svou bělí i v noci a byl to opravdu zasmušilý dojem. Žádný z Bójů, jmenovitě ženského pohlaví, by nebyl šel za noci okolo. Zřejmě tu šlo o zbytek pohanského obřadu, který se udržel aspoň formálně, když bylo nařízeno mrtvoly klást na hřbitovy. Pro zajímavost připomínám, že nápisy se nedály v domorodé řeči Bójů, nýbrž v markomanské němčině. Podobná směs křesťanství se starými bójskými obyčeji byla vůbec příznačným jevem v tomto národě. Jinak byl ovšem myšlenkový a duchovní život mých Bójů velmi jednoduchý. Není mi známo, že by z mého lidu byl někdy vyšel nějaký talent básnický, hudební neb malířský. Celkem vzato musím duševní vlastnosti Bójů prohlásit za nevalné. Snad se inteligence nemohla ani rozvinout při těžké, manuální práci vykonávané obyčejně o samotě. Z této osamělosti asi vyplynulo velmi skrovné užívaní řeči jako dorozumívacího prostředku.
Symbolika dorozumívací používala jazyka velmi málo. Bylo to o něco složitější než u jelenů neb medvědů. Také Bójové si všelijak ukazovali. Dřevaři spolu pracovali celý den v lese, aniž vůbec promluvili. Pozoroval jsem například dva bratry u nás na dvoře, kteří celý den pilně řezali palivové dříví. Nepadlo mezi nimi slovo a když se loučili, začali se místo pozdravu jenom zubit. V této nemluvnosti předstihli, myslím, i Angličany. Abych však tomuto vzdělanému národu neublížil, musím říci, že formy myšlení mých horalů byly zcela jiné od ostatních současných národů evropských. Zdálo se mi vždycky, že mají velice málo abstraktních představ a že jejich formy myšlení se pohybují v rámci věcí pouze konkretních. Bylo proto značně obtížné s nimi mluvit i jejich rodnou řečí, protože člověk stavěl mimovolně věty způsobem jim nesrozumitelným. Usmívali se sice naivně, ale bylo znát, že postup myšlení Evropana je jim nepochopitelný. Bylo to vidět na každém kroku.
Potkal-li jsi čistokrevného Bóje z osamělých horských lazů, nesměl jsi jej oslovit delší vázanou větou. V takovém případě nepochopil, ulekl se, a s nějakým zabručením šel dál. Nebylo možno například se optat: “Pit se, geit to de Weg noch Kohlheim rechts oder links born Kreic.” Bylo by to zásadní chybou. Nikoliv. Bylo nutno začít tak, aby se postup myšlení u něj konkretně vyvinul. Tedy: “Sé, hern sé,” načež odvětil: ,,Jó, tes jó.” Pak musela nastat tato myšlenková příprava: “Sé, geit to e vég.” Odpověď byla již usměrněna: ,Jó, e vég is šo tó.” Tak bylo nutno pokračovat od jednoho konkretního bodu ke druhému, až byl tázanému cíl otázky zcela jasný. Tehdy se objevila ve tváři Bóje skutečná radost, že mohl posloužit. Když jsem toto tajemství rozhovoru objevil, bylo mne již lehké se s domorodci domluvit. Nějaké rozhovory souvislé neb delší, jmenovitě rozhovory jiné než o kravách, dříví, počasí a úrodě, nebyly možné. Váš bójský partner se obyčejně záhy duševně vysílil, zmlknul a byl konec. Je pochopitelné, že při odporu ke zbytečným tlachům, jaké vedeme dnes v lidské společnosti, kde téměř každý náš čin je opředen spoustou řečí, nemohl se u Bójů rozvinout nějaký sklon k hudební řeči, a tím ani ku zpívání. Tito lide spontánně nezpívali, jak to bývá zvykem na venkově při společné lehké práci nebo na pastvě. Pokud se v době přijímání alkoholu při slavnosti kirvei zpívalo, byly to písně donesené z Bavor. Školní a kostelní zpěvy byly samozřejmě umělé ty první skládal pan učitel Bimastl ve formách sentimentálně umravňujících. Když byly děti samy, nezpívaly písně školní, nýbrž řvaly na pastvě jako vřešťani ráno na rovníku. Přesto však jsem zastihl bohem posvěceného básníka, který si zticha zpíval vlastní skladbu, když se vracel od milé večerním lesem. Uvádím jen jednu strofu, ne pro její hlubokou poetičnost, ale abyste viděli zvláštnosti tehdejší bójské řeči:Da Guku is gšeket Kukačka je strakatá
hot oval blo feis má vždycky modré nohy
vei is den de himlišo proč jen je ta nebeská
liabšaft so seis láska tak sladkáNehledíme-li na vážnou okolnost, že kukačka nikdy modré nohy nemá a že její spojení s nebeskou láskou je plno hluboké ironie, musíme uznat, že i mezi Bóji byli tací, kteří se množili za přispění lásky a poezie. Byly tu i případy lásky nešťastné, což ukazovalo, ze Bójové aspoň v mládí podléhali něžným citům, ačkoliv se to zdá neuvěřitelné. Ukazuje to následující sloka:
Dos šteigl vos i kštign bi Stezičkou, kterou jsem chodil
dos štega nima už chodit nebudu
dos deandla vos i kliabt ho děvče, které jsem miloval
dos liave nima už milovat nebuduNyní obrátím pozornost ku vlastním způsobům hmotného života Bójů a dle zoologických uzancí pojednám o bionomii, ekologii, biologii, atd. těchto živých tvorů na hřebenech šumavských hor. Co se obydlí týče, musím uznat, že na svých samotách a v malých vesničkách měli domky docela slušné, účelně využívající zdravé vůně z chléva a z hnojiště. Všechno obyvatelstvo bydlelo pod jednou střechou, ložnice krav byly vedle ložnic lidí. Dělila je kamenná předsíň, v níž byly sudy ku slévání mléka na zimu, sudy se zelím a také mléko čerstvé. Výsledek byl, že lidstvo bójské bylo trvale načichlé mlékem a příměsí kyselého zelí. Pasačku sedící skrytě v lese jsi navětřil na dvacet kroků předem, ovšem, když byl vítr příznivý. Při shromážděních v kostele se vznášel mléko-zelný oblak k nebeským výšinám. Každé stavení mělo kolem vstupní strany vyvýšený ochoz z plochých žulových kamenů, který tvořil spojení mezi dveřmi do bytu, chlévem a kolnou. Bylo to nutné pro dobu jarní a podzimní, kdy za trvalých šumavských dešťů se dvůr ponořil do roztoku hnojnice a kravinců. Zahrady většinou nebyly. Ovoce pro zimu neuzrálo a zeleninu bójské kuchařky neužívaly. Jako ochrana proti větru a sněhu bylo kolem celé domovní fronty srovnáno úhledně polínkové dříví, jímž hledělo jedno neb dvě malá okénka. Vedle kuchyně byla jedna, nejvýše dvě místnosti na spaní. Na samotách, kde drželi mnoho skotu a kosili veliké louky, byla prostorná stodola. Ač tito lidé žili uprostřed lesů a dřevo byla jejich hlavní nástrojová surovina, byly zdi stavení vždycky z kamene, později z nakupovaných cihel. Kupodivu byla vnitřní čistota obydlí obstojná. K tomu jistě mnoho přispívala zásada nosit doma dřeváky nebo chodit na boso. Doma dělané dřeváky byly národní obuví. Byly vycpány senem a lidé v nich uměli chodit i běhat velice obratně. V evropských botách měli neohrabané nohy a jako nějací chrobáci se jimi kodrcali po zemi, když šli na jarmark nebo k úřadu. Jakmile vyšli z městečka ven, svlékali je a běželi domu bosi. Ulehčilo se jim. Podobné bylo, že vždycky a za všech okolností muži měli na hlavě klobouky. I malá děcka mužského pohlaví nosila klobouky. Prostovlasý se objevil Bój jen v kostele neb na pohřbu. Snad chodili s kloboukem i do postele. Oděv byl normální, selský. Podivnou roli hrál kapesník. Patřil pouze k nedělnímu ústroji a měl účel dekorativní. Nebyl používán k vysmrkání, nýbrž k osoušení potu nebo k chlubnému mávání. Zde se totiž smrkalo docela jinak než v Evropě. Zde dosud vládlo smrkání prehistorické. Při takové potřebě byl palec opřen o jednu nosní dírku a druhá vystřelila svůj obsah na dva metry daleko. Pak se to opakovalo z druhé strany. Zbytky se otíraly vzadu o kalhoty. Děti polykaly nudle. K Bójům za mého mládí dosud nepronikl zlozvyk kouření. Většina si přivlastnila bavorský zvyk šňupání a pašovala takzvaný “Prisil” z Bavor. Kvůli lepšímu požitku jej míchali s máslem a drobně nadrceným sklem. Prisil se nosil v krásných, plochých skleničkách z barevného skla, šikmo vroubkovaných, a šňupajícím tekly z nosu neustále dva černé, páchnoucí potůčky, takže kníry byly pod nosem vždycky dorezava odbarveny. Šťastná manželka, která dostala polibek. Myslím však, že v této době líbání jako milostný projev Bójům známo nebylo. Líbající se párek jsem nikdy neviděl.
Výživa se dála téměř výhradně potravou rostlinnou a mlékem. Jen ten, jehož ideálem je denně vepřová, by mohl říci, že měli bídu. Bójové netrpěli nedostatkem, neboť bída byla zaháněna pevnými způsoby života, který měl neúprosné zásady. Nebylo možno nevykopat brambory nebo nesklidit oves, i když někdy tyto pozdní plodiny zapadly předčasně sněhem. Každý dědil již od předků na drsné přírodě vymámené pole, měl namáhavě a pečlivě udržované louky, odkud po staletí odnášené kamení tvořilo vysoké hraniční zídky, měl pastviny v lese a musel do tohoto rámce vtěsnat život svojí rodiny. Tito lide to dovedli a nikdy jsem neslyšel, že by se byl některý z nedostatku vystěhoval za moře, jako to činili Češi žijící za podmínek neskonale lepších. S neobyčejnou pevnosti vůle dodržovali Bójové svoji namáhavou práci, nereptali, nenaříkali z nespokojenosti. Snad na to nebylo u nich zapotřebí již ani žádné vůle. Železný zvyk, vypěstovaný od raného mládí, byl skutečnou přirozeností. Bez krav, žita, brambor, sena, zde život nebyl možný. Ale s těmito málo pomůckami žili Bójové zcela bezpečně a osídlili studená horská úbočí až na výšku 1 000 metrů, udržuje se a množe se od dob stěhování národů. Dnes to již nikdo nedovede. Přivyknout možno jen v dětství.
Hlavni obživou, která dodávala sílu, byl ovšem skot. Soudě podle tvaru starých železných obětin skotu, museli kdysi Bójové pěstovat ochočené potomstvo lesního tura s rohy špičatě namířenými do výše. V mé době jim však úřady již dávno vnutily plemena alpská, všelijak promíšená se skotem z českých podhůří. Tyto krávy měly nohy jako jeleni, slézaly s náklady strmými úvozy, oraly a tahaly v době potřeby i dřevo z lesa. Koza a ovce byly dlouho téměř neznámá zvířata. Staří Bójové je asi nechovali a potomci tuto averzi zdědili. Koně byli chováni jen z důvodu výdělečných, nikoliv pro nutnou potřebu. Koňský výdělek spočíval v odvážení dlouhého dříví z lesa. Koně tahali dlouhé klady smrků a jedlí z lesních strání nemožně příkrými cestami, kamením a jámami. Byla to těžká a nebezpečná dřina v níž byli Bójové mistry. Jednou se stalo, ze na Krotivské stráni, která se příkře zvedala nad vesnickou Todlau, vyklouzla obrovská jedlová kláda z řetězu koňského spřežení. Začala se pohybovat po zmrzlém sněhu a nabývala stále větší rychlosti. Nakonec letěla jako vystřelený šíp tenkým koncem napřed, svištíc jako uragán, a doslova probodla jednu z chalup skrz naskrz. Naštěstí to byla část, kde byl chlév a další štěstí bylo, že proběhla krávě právě pod břichem a zastavila se. Moudré zvíře lidu bójského se podívalo opovržlivě na vražednou kládu a požvykovalo klidně dál, zatímco její páni utekli řvouce strachy.
Z drůbeže byla pěstována husa v nespočetných hejnech. Bójové však tohoto ptáka nepojídali. Husy byly nakupovány koncem léta českými bratry Kalivodovými ze Strážova dole v údolí a byly hnány v dlouhých zástupech pomocí husích psů pěšky po silnici do Bavor na prodej. Téměř všechno živé zvířectvo bylo zpeněžováno, Bójové se jím neživili. Jejich bílkovinnou potravou bylo mléko. Také toto byl prastarý nomádský zvyk. Krávy dojily mléko do velikých hliněných krajáčů, které visely v zásobě kvůli dezinfekci na plotech nad hnojištěm. Celé léto se slévalo nespotřebované mléko do sudu v předsíni a zde se ponechávalo volně činnosti bakterii, kvasinek a plísní, ačkoliv se o penicilinu nic nevědělo. Nakonec byla mléčná tekutina v sudu porostlá tlustým škraloupem plísní, zeleným a odporným. To nevadilo. Navečer v zimě selka odstrčila škraloup a nabrala dřevěnou sběračkou do hrnce sedlinu ze dna. Dala vařit a nakrájela do ní hrnec brambor. Když byly moučné brambory rozvařeny, zasedla celá rodina kolem společné mísy a jedla s neumdlévající chutí, až nic nezbylo. Všichni byli přitom zdraví, o kulinární duchaplnost neměl nikdo čas se zajímat.
Jediným nádherným pokrmem byl bójský chléb. Byl černý vláčný a voněl fenyklem. Závidíval jsem jej dřevařům, když jej vybalili ze špinavého šátku. Příjemně zapáchalo též další národní jídlo doby zimní, to jest, nakládané zelí. Vařilo se skoro obden. Bylo doplňkem brambor. Kromě těchto potravin vydobytých vlastní rukou vykořisťovali Bójové intenzivně své rodné lesy. V létě byly sušeny celé pytle hřibů, protože ušlechtilá houba rostla na tomto
území v nemožném množství. Zvláště na podzim rostly hřiby, nazývané v bójské řeči “gslochter”, v celých růžencích na lesních lukách a pod starými smrky. Pytle sušených gslochterů byly nošeny do městeček, kde je kupoval pan Bloch nebo pan Glauber a vedl s nimi výnosný obchod do celého světa. Ženy a děti se vrhaly na lány borůvek, malin a brusinek a nůše těchto plodů odnášely rovněž ku zpeněžení.
Jedna věc byla po stránce psychologické podivná. Bójové nebyli lovci. Pozorovat a znát život a spády lesní zvěře, nadání to, které je dáno jako speciální talent lesním národům, Bójové neměli. Nebylo vůbec dáno do vínku jejich povahových vlastností. Bylo to zvláštní a přesvědčovalo mne to znovu, že nemám před sebou žádný starý kmen germánský, neboť všichni Germáni všech dob se již rodili jako vášniví lovci a slovo Waldmann bylo skoro posvátné. Bójové však nevěděli o lesní zvěři zhola nic a také je to nezajímalo. Ani pytláctví, které bylo zuřivou vášní Bavorů, se od nich nenaučili. Bój byl v otázce lovu vrozený antitalent.
Sociální úroveň byla u Bójů vesměs stejná. Nebylo žádných společenských neb třídních rozdílů, nebyli tu zemanové, vesničtí boháči ani zlí kulakové. I ten, kdo měl nějaký hektar luk či pastvin více, nebo držel větší množství skotu, nežil jinak, než jak jsme popsali. Totéž ústřední hnojiště, dvůr s kravinci, plesnivé mléko, tytéž dřeváky, smrkání na dálku, obtíže s myšlením, nezájem o denní tisk, to vše bylo naprosto stejné. Byla to svým způsobem dokonale beztřídní společnost, o jakou se doposud marně snažíme. Nebylo proto stavovských hádek, nebylo závistí. Lidé žili v sociálním klidu, uctívajíce a uznávajíce světskou vrchnost a důležitost farářů při svátosti křtu. Nespokojeností a hrdelním mručením provázeli jenom nutnost posílat děti do školy. Bójové soukromě považovali školní vyučování za zbytečný a pro život nepotřebný balast. Pokud vím, nikdy žádný z Bójů nezatoužil po tom, aby se stal učeným, žádný nechtěl opustit svůj drsný život rolníka, pastevce a dřevorubce, a změnit jej snad za kariéru písaře, učitele nebo rotmistra. Stačilo, když uměl trochu číst a psát, a když četl v Bibli, musel slabikovat. Světem těchto lidí byla klidná lesní samota, nikoliv ruch společných bydlišť, hromadných schůzek neb řečnických výlevů. Můžeme stručně říci, že Bójové byli živočichové lesní, plaší, a snažili se žít izolovaně.
Ano, tak vzácní lidé byli moji zlatí Bójové, mezi nimiž jsem před půl stoletím prožíval svoje mladí. Byli vzorem mírumilovnosti, pracovitosti a lásky k rodné půdě, ke starému Bojohému, kde byli kdysi sami páni, nyní však nepoznaní psanci, trpěni a ukryti v lůnech pohraničních hor, obdělávaje půdu, kterou nikdo nechtěl a kterou ani dnes si nikdo nežádá.
-
Bójové ze Šumavy
Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Bójové ze Šumavy11.12.2012 / SpolečnostPosted by marcello @ 11:05
Spirála – iPhone a iPad